S kamenivem je to jako s vodou. Recyklace je potřeba, ale přírodní zdroj nenahradí

autor: František Janáč

V souvislosti s hrozící stavební surovinovou krizí se poslední dobou upínají naděje k takzvané cirkulární ekonomice a zvýšení podílu recyklace. Debata se však bohužel zvrhává v ideologickou bitvu mezi zastánci těžby a ochránci přírody, a naprosto se tak vytrácí racionalita a seriózní argumentace. Místo střízlivého posouzení reálných přínosů, které můžeme od recyklátů očekávat, tak zaznívají na obou stranách silná slova, která řešení problému nepřibližují, ale oddalují. Za vyloženě nebezpečné pak považuji zneužití recyklace jako argumentu proti otevíráním nových kamenolomů či rozšiřování těch stávajících.

Hned na úvod si jako zástupce těžařů dovolím dát si dobrovolně vlastní gól, když prohlásím, že recyklace stavebního odpadu a oběhové hospodářství obecně jsou principiálně správné a v dnešní době naprosto nezbytné součásti každé vyspělé ekonomiky. Ostatně ne nadarmo tvoří cirkulární ekonomika i jeden z pilířů Zelené dohody pro Evropu. 

Developeři se dnes předhánějí v podílu opětovného využití surovin v rámci svých projektů, provozovatelé uhelných elektráren dodávají na trh miliony tun popílku a dalších vedlejších energetických produktů, stavební firmy vyvíjejí umělý beton a Ministerstvo průmyslu a obchodu už před čtyřmi lety udělilo první cenu v soutěži Přeměna odpadů na zdroje.

Využití recyklátů má své limity

Když se na proces recyklace podíváme v detailu, uvidíme řadu pozoruhodných inovací, které jistě mají blahodárný dopad na životní prostředí. Zbytky z výroby betonových dlažeb se například používají jako plnivo do jádrové vrstvy nových betonových dlažeb, rozdrcený cihelný střep analogicky jako ostřivo do keramického těsta pro výrobu cihel a další keramiky a materiál z rekonstrukcí dálnic a rychlostních komunikací bývá dokonce investorem ŘSD i přímo předepisován k navrácení do podkladních vrstev a také do spodní vrstvy nového cementobetonového krytu. Další typickou ukázkou jsou revitalizace brownfieldů, při nichž je stavební odpad z demolice znovu využit přímo na místě do sanace podkladních vrstev, případně čeká ve stavebních dvorech na zušlechtění a opětovné dodání na trh.

To všechno jsou skvělé zprávy, protože ve všech případech recyklát působí jako náhrada kameniva, reálně šetří přírodní surovinu a navíc minimalizuje skládkování. Často se však zapomíná na splnění důležitého předpokladu pro využití recyklovaných materiálů ve stavebnictví: Druhotnou surovinu lze uplatnit téměř výhradně jen tam, kde není tak zásadní vliv okolního prostředí, tedy v jádrových či podkladních vrstvách. Nelze s ní naopak počítat v oblastech, které jsou vystaveny okolním vlivům velmi agresivně, tedy například v horních nášlapných vrstvách.

Zdroj: Pexels-Pixabay

Kvalita a trvanlivost

Ať se nám to líbí nebo ne, v těchto disciplínách zatím přírodní kamenivo suverénně vítězí nad recyklátem. To není ideologie, ale fyzikálně prokazatelný fakt, který lze doložit na konkrétních parametrech. U infrastrukturních staveb je to především odolnost proti působení mrazu, rozmrazovacím látkám či agresivnímu prostředí podzemních vod a zemin, u nadzemních staveb odolnost vůči vlivu karbonatace a povětrnostním vlivům či střídání ročních období, případně statické a dynamické namáhání staveb.

Jak potvrzuje i Česká geologická služba, některé speciální stavby dokonce vůbec nepřipouštějí recykláty – kromě již zmíněných vlastností se velmi přísně sleduje například čistota kameniva, ostrohrannost, hmotová nasákavost, abrazivita, rozpadavost, pevnost v tlaku, tahu, ohybu, otěruvzdornost, sypná hmotnost, tvarový index, zrnitost, obsah jemných částic, přilnavost k asfaltu, ohladitelnost, zaoblenost zrn, mezerovitost, chemický rozbor, petrografický rozbor, otlukovost, drtitelnost v rázu, cizorodé částice, plochost zrn, reaktivita s alkáliemi a další normové požadavky.

Mezi nejtypičtější oblasti, v nichž je přírodní kamenivo nenahraditelné, patří svršek kolejového lože či velmi zatížené dopravní komunikace. Navíc se nebavíme o kamenivu ledajakém. Například kvalitativní požadavky na vysokorychlostní tratě splňuje jen několik kamenolomů v ČR! Dalším příkladem jsou předpjaté betony, které se využívají například i jako stropy ve vícepatrových rodinných domech.

Jak je patrné z výše uvedeného, hovořit o dokonalé náhradě přírodního kameniva recyklátem může jen někdo, kdo kategorii kameniva vnímá jako stejnorodou a kvalitativní aspekt vůbec nepřipouští. Přitom se dost často bavíme o úplně jiných surovinách – nejkvalitnější čedič pro kolejová lože opravdu nelze srovnávat s recyklátem do podkladních vrstev.

Možná to někomu bude znít přehnaně a nemístně, ale mně skutečně připadá, že rozdíl mezi kvalitním přírodním kamenivem a recyklátem analogicky odpovídá rozdílu mezi pitnou vodou a přečištěnou vodou odpadní. A proto myslet si, že hrozící nedostatek přírodního kameniva na trhu vyřešíme recyklací, je stejně absurdní, jako myslet si, že hrozící nedostatek pitné vody vyřešíme rozšířením a zvýšením kapacit čistíren odpadních vod.

Zásoby jsou dostatečné

Závěrem si dovolím uvést na pravou míru ještě jeden rozšířený mýtus. Stavební kamenivo ve skutečnosti nijak dramaticky nedochází – jeho geologické zásoby v ČR se počítají na miliardy tun, a vystačí tedy minimálně na 100 let. Tenčí se pouze zásoby ve stávajících ložiscích, které byly otevřeny ještě za minulého režimu. Od té doby 30 let nic, a proto máme do 5-10 let na krku stavební surovinovou krizi. A abych se vrátil na začátek, proto mi tak vadí, když se jako argument proti otevírání nových kamenolomů používá recyklace. Tím recyklaci přisuzujeme potenciál, který ve skutečnosti vůbec nemá (ostatně i kdybychom veškerý použitelný stavební odpad zrecyklovali, nepodařilo by se pokrýt ani 10 % poptávky po kamenivu!) a zároveň zbytečně politizujeme úsilí všech, kdo se na této jinak velmi prospěšné a potřebné činnosti podílejí.

Zbývá doplnit ještě ekologický aspekt. Aniž bych chtěl nějak snižovat přínosy recyklace do oblasti udržitelného rozvoje, dovolím si doplnit detail, na který se často zapomíná. Nejde ani tak o celkovou energetickou a technickou náročnost recyklace (i když i ta je značná), ale spíš o následné technologické postupy. Například při výrobě umělého betonu se dohání fyzikální vlastnosti recyklátu oproti přírodnímu kamenivu vyššími dávkami pojiv, cementu. To pochopitelně zvyšuje nejen ekonomické, ale také environmentální nároky výroby. Bylo by fér být při posuzování ekologické zátěže recyklace stejně přísný jako při posuzování dopadů dobývacích prostorů.